Tarpan

(Pocta koním, Zdeněk Mahler ml., Nakladatelství Jan Krigl Praha, 2009, 177 stran, str. 16 – 19)

Mezi Volhou a Donem a v lesích na sever a západ od ukrajinských stepí žil již od poslední doby ledové další divoký předek koně – jmenoval se tarpan. Ačkoli se o těchto malých a nenápadných prehistorických konících již zmiňuje slavný řecký dějepisec Hérodotos, ve své skutečné podobě byli civilizovanému světu také oni dlouho neznámí.

O to rychleji je „moderní člověk“ stačil zlikvidovat – poslední lesní tarpan padl do rukou člověka ve druhé polovině devatenáctého století, nezachovalo se po něm vůbec nic … Jemu příbuzný tarpan obývající širé travnaté stepi jižní Ukrajiny byl poprvé popsán na jaře roku 1768, když se náhodně ukázal na okraji stepi u malého městečka Bobrova poblíž Voroněže. Ještě ve třicátých letech devatenáctého století žili tito koně v hojném počtu na pelyňkových stepích po celém azovsko – černomorském pobřeží, v letech šedesátých se Chersonskou oblastí toulaly už jen ojedinělé, prořídlé skupinky. Početná stáda tarpanů, obývající tento kus země po mnohá tisíciletí, stačili pastevci a honáci dobytka zcela zlikvidovat za pouhá tři desetiletí – lovem do sítí, na ledě či ve sněhových závějích a pak dobíjením. Na celém světě neexistuje jediný muzejní exponát – jen jedna chatrná kostra tohoto koně spočívá v Zoologickém muzeu v Petrohradě, jedna vybělená lebka zbyla na Akademii věd v Moskvě. Víc nic …

Poslední volně žijící tarpan padl za oběť honákům po Štědrém dnu roku 1879, shodou okolností ve stejném roce, kdy byl objeven kůň Prževalského. Byla to opět klisna, matka. Žila v Rachmanovské stepi na jižní Ukrajině, kde se chovalo i stádo domácích koní. Když nebyl nikdo z pastevců nablízku, osamocená klisna opatrně přicházela k tomuto stádu a pásla se společně s ostatními koňmi. Byla vždy velmi ostražitá a plachá, zatímco domácí koně v klidu odpočívali, ona si nikdy nelehla. Objevil-li se pastevec, klisna se tiše vzdálila a ztratila se v stepi. Tak byla pozorována tři roky – za tu dobu se jí narodila dvě hříbata, jejich otcem byl hřebec z domácího chovu. Divoká klisna se postupně stala tak důvěřivou, že před pastevcem již neodbíhala daleko a v zimě chodila s domácími koňmi do ohrady, kde se zakládalo seno.

Jednou dokonce opatrně vešla do stáje … Dveře se zabouchly, nekonečný prostor stepí se najednou zúžil mezi čtyři stěny, klisna upadla do zajetí. Snášela jej velmi špatně, několik dní se ani nedotknula krmení. Přesto se podařilo jí na statku udržet až do jara. Když si chovatel myslel, že už je dost ochočená a sžitá s domácím stádem, pustil ji opět na pastviny. Klisna však prudkým cvalem zmizela ve stepi. Za nějaký čas se vrátila, aby s sebou vzala hříbě. Teprve až následující zimu se náhle objevila nedaleko vesnice Agaimana. Mužíci se pohotově chopili příležitosti a na starou klisnu uspořádali hon. Snad ji ani nechtěli zabít, spíš si „jen“ vyzkoušet rychlost a vytrvalost svých vlastních, dobře krmených a odpočatých koní. Rozestavěli se ve stepi a klisnu si vzájemně naháněli. Step byla tehdy pokryta zmrzlým, hrbolatým sněhem – klisna však nerovnosti přeskakovala s obdivuhodnou lehkostí a svým pronásledovatelům bez zjevné námahy unikala. Obraz svobodného zvířete triumfujícího nad lidským násilím však náhle přerušil prudký pád. Ledová krusta povolila, štvaná matka se probořila a ve sněhové závěji si bolestivě zlomila nohu. Mužíci ji naložili na saně a spoutanou vezli zpátky do zajetí.

Vyjeté koleje po saních za tmavé noci zapadaly sněhem, ve stepi se opět rozhostil posvátný klid – klisna druhý den ráno zemřela. Příběh divokých koní tarpanů se tak navždy uzavřel, do širých plání se již nikdy nevrátili.

« zpět na články